Běž za Louisou | Začnu, začneš, začneme 0+

(Idż do Luizy | Begin Began Begun), Grzegorz Pacek | Sarah Vanagt, POL | Belgie 2005, původní znění / anglické titulky, 80 min

Běž za Louisou
Polský režisér Grzegorz Pacek se vydává do Jihoafrické republiky deset let po pádu starého politického systému. Do země, kde utlačování „černých\" obyvatel „bílými\" bylo zcela běžnou praxí, kde kořeny otrokářství prorůstaly chováním a myšlením lidí tak dlouho, že v nich zůstaly dodnes. K zachycení této problematiky v celé její šíři si vybírá továrnu na výrobu gumy a trojici postav, které jsou spjaty s jejím provozem a pevně hájí své zájmy – Stacha, majitele továrny polského původu, Gerta, bílého Afričana a manažera společnosti, a Andrease, chudého dělníka z kmene Zulu. Je zcela jasné, že pokud jednotlivé strany neomezí své sobectví, změna k lepšímu nikdy nenastane a apartheid potrvá i nadále. Dějovou linii dokumentu zastupuje příběh Andrease, který se snaží bojovat za svá práva. Svou situaci má vyřešit s Louisou, zprostředkovatelkou práce, se kterou se však nemůže setkat ani se jí dovolat. Beznaděj trvá. Továrna se v dokumentu stává symbolickým zástupcem celého chodu společnosti dané republiky s novým vládnoucím systémem. Je bodem, kde se setkávají „bílí\" s „černými\", nadřízení s podřízenými, luxus s chudobou, místem, kde se dělníci snaží dosáhnout lepšího postavení a jejich zaměstnavatelé co největšího zisku. Obecné téma těžkosti prosazení vlastní svobody a humánního zacházení zaznívá v podtextu ještě silněji díky skutečnosti, že jak továrník, tak režisér pocházejí ze země, kde ještě nedávno také panovala diktatura.

Začnu, začneš, začneme
Dokumentaristka Sarah Vanaghtová strávila velikonoční prázdniny ve vesnici na hranicích Rwandy a Demokratické republiky Kongo. Před deseti lety byla tato oblast místem genocidy. Dnes se tato událost pomalu stává minulostí a režisérka sleduje první generaci „nových dětí\", které budou vyrůstat bez reálných vlastních vzpomínek na ni. Učitelé čekají na nové materiály, podle nichž budou učit, historie se přepisuje, ale stopy prožitého násilí jsou vidět na každém kroku. Lidé obvinění z vraždění se smějí pohybovat pouze v růžových oblecích, propast mezi chudými Afričany stojícími na opačných stranách konfliktu narůstá. V této zeměpisné oblasti existují dětské vesnice obývané pouze sirotky válečného konfliktu, kteří byli nuceni pochovat své rodiče. Starší vládnou mladším. Děti jsou jedinými pamětníky tragických událostí. Krátká stopáž a autorčin styl poutavě přibližují divákovi celou problematiku genocidy. Drsný svět je působivě ztvárněn sledováním dětských her, které mají původ v jejich každodenním setkávání s krutostí; jsou lehké a plné smíchu, ale jejich tématem je zatýkání uprchlíků, střelba na nepřátele či pohřbívání mrtvých. Komentář režisérky nás pak zasvěcuje do politické situace a vše vysvětluje. Vcítění se do nejistoty a strachu z pokračujících nepokojů pak citlivě přibližuje dopis malého chlapce o pokračujícím ohrožení jeho vesnice. V průzračném ztvárnění a koncentraci na dané téma je ukryta síla dokumentu, který nemůže diváka nechat chladným.

 

Chci odebírat newsletter

Kliknutím na tlačítko "Přihlásit se" souhlasím se zasíláním newsletteru na uvedenou emailovou adresu.