Plechový bubínek 0+

(Die Blechtrommel), Volker Schlöndorff, FR - D 1979, německo-polsky / české titulky, 154 min

Od prvního vydání stěžejního románu německé literatury druhé poloviny 20. století, Plechového bubínku (1959), uplynulo dvacet let, než se jeho adaptace objevila na plátně. Mohutné, až barokní dílo pozdějšího nositele Nobelovy ceny Güntera Grasse se totiž považovalo za „nezfilmovatelné“. Kromě silné vizuálnosti textu se próza totiž vyznačuje rozvětvenou dějovou linií, bohatou mozaikou epizod, množstvím postav, míšením různých úhlů pohledu, kontrasty, časovou diskontinuitou, prolínáním fantasknosti, poetičnosti, surreálné bizarnosti či grotesknosti a zároveň realistického popisu. A to vše spojuje Grassův bohatě odstíněný jazyk. Ale základním důvodem zmíněné „nezfilmovatelnosti“ je zde postava hlavního hrdiny.

Oskara Matzeratha zdrží na světě po narození v roce 1924 jen matčin slib, že ke třetím narozeninám dostane bubínek. Když se tak stane, chlapec se rozhodne přestat růst. Od té doby je pevně svázán se svým nástrojem. Navíc v sobě brzy objeví nevšední vlastnost: křikem dokáže tříštit sklo. Takto vybaven pozoruje „zespodu“ svět dospělých, do nějž prostě odmítá dorůst. Jenže stárne jako každý jiný. Okolo něj se proměňuje doba a proměňují se i jeho blízcí. K moci se dostane Adolf Hitler, z Němců se stanou nacisté, z Poláků nepřátelé a z vlídného hračkáře Markuse (Charles Aznavour) „icik“. A Gdaňsk se ze svobodného města stane součástí Říše. Oskar však mnohem neliběji nese vztahy v rodině a zvolna odmítá hrát roli „tříletého“ zakrslíka.

Pro adaptaci bylo významné jak rozhodnutí, že Oskara bude hrát od počátku do konce malý chlapec, ale především obsazení této role drobným dvanáctiletým Davidem Bennentem, synem Heinze Bennenta (jenž ztělesnil zelináře Greffa). Zdánlivě nevinné dítě prochází ve filmu nenápadnými proměnami (v oblečení a zejména v účesu), a tak je zachyceno jeho „stárnutí“. Stejné zůstávají jen jeho velké oči, sledující svět zpravidla z nějakého úkrytu či ústraní. Ty oči vidí všechno, všechno si pamatují, ale jen zřídka se v nich objeví emoce. Oskar rozhodně není hodné dítě: pod rouškou nevinnosti se zákeřně mstí za domnělá příkoří a vlastně nezná slitování. Na scénáři Plechového bubínku spolupracoval Schlöndorff s Jeanem-Claudem Carrièrem a producentem Franzem Seitzem. Konzultovali i s Günterem Grassem, který napsal dialogy. Při konstrukci filmu museli opustit řadu motivů, epizod a postav. Soustředili se na lineární popis Oskarova života do roku 1945. Snímek, který ve své době prolamoval jistá tabu, se stal v Německu nejúspěšnějším titulem, získal Oscara v kategorii zahraničního filmu a také Zlatou palmu na MFF v Cannes. (upraveno z materiálů Tomáše Seidla)

Hodnocení a recenze

 

Chci odebírat newsletter

Kliknutím na tlačítko "Přihlásit se" souhlasím se zasíláním newsletteru na uvedenou emailovou adresu.