Druhý Jarmuschův barevný film je členěn do pěti povídek, odehrávajících se zároveň během noci v různých časových pásmech v pěti velkých městech (Los Angeles, New York, Paříž, Řím, Helsinky) a v odpovídajících jazycích. Aktéry jsou místní taxíkáři a jejich pasažéři. Jarmusch jemně parafrázuje typické postavy, žánry a styly jednotlivých kinematografií (Hollywood, newyorská škola, francouzský neobarokní film, velkohubá italská fraška, seversky zasmušilé filmy Akiho Kaurismäkiho), což se prosazuje ve vyprávěcím rytmu, akcentaci významotvorných motivů, v přesné hudbě Toma Waitse i v samotném hereckém obsazení "typickými" herci příslušné kinematografie. Kameraman Frederick Elmes (podílel se na filmech Davida Lynche) těží maximum z nutně statické kamery, omezující se na pozorování aktérů v prostředí taxíku a na charakterizaci míjejících velkoměstských ulic. Rafinovaná struktura vyprávění poskytuje v jen zdánlivě "náhodných" situacích obraz světa paradoxů, v němž žijí "vidoucí" slepci i bezdomovci, kteří jsou všude doma, a v němž se všichni musí vyrovnávat s pocity odcizení v prostředí falešných mýtů.
Noc na Zemi je malý, moudrý a zároveň velmi zábavný snímek, zasluhující si svou inteligencí, humorem a myšlenkovou náplní pozornost všech ctitelů dobrého filmu. Režisér Jim Jarmusch zde tříbil svůj osobitý styl, který z něj tehdy dělal čelní osobnost amerického nezávislého filmu. Od klubového snímku Podivnější než ráj prošla tvůrcova svébytná poetika vývojem a jeho svět se pootevřel širší divácké veřejnosti. Jarmuschovou doménou zůstává žánr černé komedie, prohlubuje se však kontrast mezi "vnější" zábavností a trpkým vyzněním "všedních" příběhů. Režisér se však nevzdává vyprávěcí askeze v podobě minima aktérů, umístěných do několika málo prostředí a prožívajících "nicotné" episody; o to rafinovaněji však s nimi tvůrce nakládá.
